XXXVII. Stál v polích hřbitov osamělý –

Stál v polích hřbitov osamělý –

noc jistá za dni probdělé,

kol do polí sil oráč zrnka

a hvízdal písně veselé.

Dnes u zdi oral; rovy vpadlé,

bez křížků, s vyschlým trávníkem,

tam za zdí stojí hrobník s rýčem

a jediným je pomníkem.

A počal hrobník také orat,

jen rýčem, ale hluboko;

co vseje, nikdy nevychází,

žně jsou tu jen tak na oko.

A hrobník zpíval: „Škoda očí

a sladkého v nich plamene!“

Smek’ oráč, z ruky pustil oprať,

sám stál jak pomník z kamene.