XXXVII. Ty věčné hlasy proroků,

Ty věčné hlasy proroků,

že také mrtvi budem,

nuž ano, ano, víme to –

my Světa nepřebudem!

Co rozkvétá, to odkvétá,

co vzešlo, zase chřadne,

a Zem i s lidstvem rozkvětlým

jak bílá růže zvadne.

Však proto smrti myšlénkou

my srdce nezbodáme!

my vyžijem a dožijem

a Světu příklad dáme!

Dřív Světa původ seznáme

a sil všech tajné zdroje,

dřív na dno časův sestoupnem

a sečtem světův roje!

Před žádnou, žádnou záhadou

své šíje neskloníme,

o nebes klenby nejzazší

svým duchem zazvoníme!

My umřem, avšak dříve si

hrob vysteleme slávou,

Svět celý musí nad hrobem

stát s obnaženou hlavou.