XXXVII. Usměje-li se básník teple, žehná tomu,

Usměje-li se básník teple, žehná tomu,

k čemu myšlenka jeho právě zabloudila...

Jde tedy pokoj ku Mílovu domu,

nese ho v rukou pokorných dívka bílá.

A život se naplní, dá svoje posvěcení:

na líše pod sluncem chvěje se ozim v touze,

a v kalichu loňské rudé víno se pění.

Oběma vám dálkami ve zbožné oči hledím dlouze.