XXXVII. W...

Ó kam jste se poděli, druhové milí,

Vy svědkové želův a radostí všech?

Ach! jak by vás rozvanul ve hravé spíli

Uchladlého větru juž podzimní dech!

A žertovné řeči víc nelinou rtové,

Ni veselý zpěv v spolku vířivě zní:

Víc nekouzlí duši ti milostní snové,

Juž uprchla mladosť a vše kouzla s ní!...

Kam hlavu svou skloním, tam teskno mrtvící;

Kam oko mé shlídne, tam zavítá žel:

Víc nezáří vstříce mi tvář se smějící,

A rozkoše zásvit, jenž v oku se stkvěl!

Můj život se vleče, jak pustina valná,

A před zraky tane mi příšerný stín:

Jen v bolesti zvěstuje slza mi kalná,

Že samoten bloudím jak pustiny syn!