XXXVII. Zčernalou travou

Zčernalou travou

večer jde, tich,

září v kraj plavou

západ jak dých.

V očích s mlh tíhou

vlas barvy lnu

polí jde rýhou

podoben snu –

v dálku se dívá

ke hrobu dne,

slunce kde zmdlívá.

Zrak jeho žhne.

V stříbrné struny

nyvě jak hrá

mdlý fantom luny,

v azur jež plá...