XXXVII. ŽIŽKA PŘED PRAHOU.

Boj v srdci slepce na Špitálském poli!

On brody krve hřímal přes mrtvoly,

o jeho srdce teď se děsně rvaly

hněv posvátný a láska k staré matce

a jeho srdce v této spurné hádce

se chvělo jak pták v dlani hocha malý.

Na jedné straně zrada! – On ji ztrestá!

Na druhé minulosti slavný hlas,

o budoucnost rvou zrádného se města!

A Žižka v duchu vidí Prahu – Jas

oblévá věže, chrámy, hradby, domy

a úsměv bledou tvář mu přeletí,

však z druhé strany duní války hromy,

řev polnic, kterým hřímá v zápětí

tep palcátů a jež vše pochová

a zdrtí, těžká hradba vozová,

a lítou směsí touto zpívající

dav jásá: „Kdo jste boží bojovníci!“

Co v dumách takto slepce bloudil duch,

slyš zvon a v zápětí mu divný ruch!

To zvonění se tichým vzduchem nese

a Žižka naslouchá a v oku jeho

se něco jak svit žití, slza třese,

i obrátí se na průvodce svého

a rtem, který se vnitřním bojem chvěje,

se táže: „Rci, co vidíš, co se děje?“

Tu strážce věrný, jenž noc vůdce hlídá,

dojatým hlasem tiše odpovídá:

„Zřím dlouhý průvod, spěje z brány města,

sem k táboru se točí jeho cesta.

Jdou děti napřed, malé děti smavé,

tká kvítí jejich vlasy kučeravé.

A v rukách nesou ratolesti svěží

a úsměv bázní kryt jim na rtech leží.

Za nimi jako bílé holubice

jdou dívky, studu nach jim barví líce.

Za těmi žen a mužů vidím davy,

tu chochol splývá tam závoj s hlavy.

Za nimi konšely zřím, radní pány,

jak za stopami spějí Rokycany.

Jdou s hlavou schýlenou, jdou bosí mnozí.

Hle, již je naše přivítaly vozy!

To celé město, Žižko, k nám se stáčí

a ženy, děti, muži, všecko v pláči.

Hle, muži kloní se a ženy klečí,

teď zvony stichly v Rokycany řeči!“

Co mluvil, Žižka dávno probojoval,

když mluvil, hněvu svému pouta skoval,

tož pouta vůle svojí neodvratné.

Boj dobojován! V hrudi reka statné

vlast volala a poslech’ její syn,

a slepé oko celé v slzné vláze,

děl, rukou máchna tam, kde zářil Týn:

„Nuž dobře, jděte! Odpuštěno Praze!“