XXXVII.

Opuštěnou cestou sám jsem kráčel plání,

hlasů dvou jak teskné uslyšel bych lkání.

V bezútěšné noci, vichru lkavém svistu,

v uvadlém a hnědém šelestícím listu.

V sežloutlé a vlhké vlnící se trávě,

hlasy dva jak spolu tesknily by právě:

„Vzpomeneš-li nocí, vzduch kdy jarem voní?“

„„Píseň vichru dnes jen slyším monotonní!““

„Zkvetlým krajem touha tichými šla kroky...“

„„Listí zaválo ho. Přejdou, zajdou roky.““

„Tušením nám zraky jako hvězdy vzplály!“

„„Bezútěšně hledí kams teď v temnou dáli...““

„Líto mi je tebe, mladé moje snění...“

„„Smutek cestou chodí, a co bylo, není...““

Opuštěnou cestou sám jsem kráčel plání,

hlasů dvou jak teskné uslyšel bych lkání...