XXXVIII. Až planety sklesnou k Slunci zpět

Až planety sklesnou k Slunci zpět

a mrazem se Slunce rozskočí,

až drobty ty, smrtí poštvány,

si v divokou ellypsu zabočí,

až pohřební, truchlý průvod ten

pln hrůzy, prost života vděků,

se vesmírem dalekým promete

přes millión, millión věků;

až konečně někde v koutečku

se po letu dlouhém zastaví,

a prášek z nás světů bývalých

se ve nový chaos tam rozžhaví,

až v chaosu tom boj plamenný,

boj titánský poznovu vzplane,

a z plamenů žárných až nový svět

jak čarovný fénix zas vstane;

až na novém, kyprém světě tom

boj ustoupí mladu životu,

a luh bude samý barev smích

a háj plný sladkého šumotu,

až na světě tom zas vypučí

tvor se srdcem, se zpěvnou tísní:

pak snad zase drobounký atóm můj

tam zazvoní kosmickou písní!