XXXVIII. Čas dávno ještě není starcem;

Čas dávno ještě není starcem;

tam sedí u skal rodiny,

ty drobí zrnkem do propasti –

v své přesejpací hodiny.

Ne roky, dni a luny měří,

však věky velkým rozhledem:

za krásný čin vždy jedno zrnko,

když bez krve jej provedem.

A lehká práce ta je těžká,

po lidstva pátrat ozdobách;

i vidím propast skoro prázdnou

a skály v plných zásobách.

Však jedno přec mně utěšením –

žeť hošík ten tak při síle,

a s důvěrou zve lidstvo celé:

„Pojď, pomáhej mi při díle!“