XXXVIII. Dej pozor, nechceš slyšet, děvo milá?

Dej pozor, nechceš slyšet, děvo milá?

Nuže budiž tomu, jsi varována:

Po vlně toužíš – nestálá je Víla,

Její duše je proměně oddána.

Útlinká ratolest, oblíčej její

Růže, ty se k nestálé vlně kloníš –

Nese tě – tváře se ti láskou rdějí –

Však už ucouvla – horké slze roníš!

A kdyby neměnná – jak ty – zůstala,

Od ní bys ty se odvrátila v spěchu –

Jen že se hnula, tys ji milovala –

Neníli slast v krátkém snu, zvuku, dechu?