XXXVIII. Když hvězdná noc se stírá na údolí,

Když hvězdná noc se stírá na údolí,

A na duši se sklání žalu mrak:

Tu opět srdce v divé trýzni bolí,

A v oku tkví litosti smutný znak.

Ta Lada vzešlá v směvu na blankytu,

A nad vlnou se chvějíc v dřimném svitu:

Ach! jaké sny tam v hloubi bolné hrudi

Ten plný úsvit její křísí, budí!...

Tu těžké k zemi klesají mně spánky,

Anť oko v západ roztouženě zří,

Kde tratí zvolna v záplavě červánky

Se v temný stín, až mřivě dohoří.

A jak ten rudý závoj tanul v dáli:

Tak upomínky v srdci truchlém plály –

A jak zanikly čarovné červánky:

Tak žití slasti zašly mdlými vánky!