XXXVIII. Labuť.

Vážně jezerem tmavým ve hloubi mlčících lesů

stříbrnou labuť jsem spatřil veslovat mezi třtiny,

za ní mláďata v tempu laškovném táhla a v plesu,

poprvé s úžasem vidím, nevzhledná, plna jsou špíny,

v praničem nerovná matce, jež plála jak sníh.

Myšlenek vířivý příval mou hlavou se mih’.

Čeho třeba, vznésti se k čistotě duchů nad bláto žití,

plný špíny mládí háv na stříbro změnit, jasem jež svítí?

Zkušenost, stáří s bolestí přinese čas,

ty změní špínu křídel tvých v jásavý jas;

ale bys zapěti mohl hlaholný triumfu sten,

labutě který jest úděl, potřebí smrti jest jen!