XXXVIII. Můj kantor Život do zlaté knihy

Můj kantor Život do zlaté knihy

jen málo mi znamenal dnův:

Já odřeným škamnám za školu chodil

a na pastvách u ohňů k pohádkám sedal,

neb živou vodu hledal

na lukách kvetoucích snův.

A přec dar Ducha svatého maje,

já ku čtení záhad měl schop

i k regulím de-tri, k lámaným počtům:

co láme nám vaz, proč ruce se lomí,

kam bez berlí jde chromý,

kolik stop hloubky je hrob.

Ať zkouší věčnou reguli de-tri,

„On, ona i ono,“ dím vhod.

Kde neznáma druhá (na houbách třetí),

ta hledá se srdcem i za vrchy pěti,

pak otec, matka, děti

v součtu jsou jediný rod.

Nic platno... Hněvám kmotřinku školy,

co za humny upřádá len,

jenž darem jí z našich donesen trlic...

A přede a přede a trhá zas niti,

– my pod lopuchou skryti

tomu se divíme jen.

Cos láká kdys mě k Života škole

a poslouchám pod okny tich,

jak housličky kantor k svátkům si ladí.

Hej, chce se mi zpívat s ním, jásat a smát se,

– Smrt kmotra hrozí krátce

zápisem do černých knih.

Tak nejsem chuďas ve zlaté knize,

kdež o černou není co dbát.

„Ej mudrci“ – vstříc mi pohádkář volá –

„tož to jest tvé moudrosti hluboký nález?

Měj kantor sobotáles,

k nám ty se zase pojď hřát!“