XXXVIII. PŘÍPITEK G. HABERMANOVI

Buď apoštol – buď církevník.

Buď světlonoš, jenž svatý oheň

své duše nese do mlh, do tmy

a rozžíhá jej v duších jiných

a dějinnými povinnostmi

jsa nesen, pálí haraburdí,

jež věkové zde zapomněli –

či farář, tukem požehnaný,

jenž silen v tajích dogmatiky

i v sofismatech svatých otců,

jde robotníkům kázat vodu

i úctu k pánům bohem daným

a zkrotiv takto duše jejich

po panských schodech stoupá v salon

mne ruce, ohýbá se, září

a hoduje a víno pije –

Náš dvojbarevný prapor šlehal

nad mládím Tvým jen rudou barvou,

leč Ty jsi věděl, že ta rudá

je pouze polovicí jeho

a bílé čisté druhé půle

jsi neodtrh a neodvrhl.

Byls biřmován též Karlem Marxem,

leč bez úhony na své krvi –

té nikdy v sobě neumlčels,

té nezapřels a neodbarvils.

Jsi člověk volný, svobody Ti

je potřebí jak světla, vzduchu,

sám čeho ždáš, chceš dáti jiným:

z tmy vedeš duše bědných k světlu,

chomouty snímáš ujařmeným,

dům stavíš národního bytí

a lidství budoucího chrám –

Nu, neprotestuj, neodmítej

a nerdi se – jsou chvíle v žití,

kdy básník musí vysloviti,

co leta cítil. Končím už.

Ten pohár vznáším na Tvé zdraví

a všech nás příští! Vítej! Vítej!

Ty jdeš v ně se stříbrem své hlavy,

Čech, člověk světla, čestný muž!