XXXVIII. Sedíme u kamen přitulení,

Sedíme u kamen přitulení,

venku se zrovna čerti žení,

bouře statnými buky hravě zmítá,

listí přívalem v okna nám lítá,

okna se třesou,

vichrové mimo se nesou,

je bouře.

Opodál v koutku síně

dítě má ustláno hebce

mateři v klíně,

loktů na kolébce.

Na lávce hajný spí líně.

Když bouře nejvíc se lítí,

ze spánku dítě se směje.

Bouř náhle tichne, jasní se, co se to děje?

V útěku pouze slyšet ji zníti.

Prchej jen, bouři, pryč měj se!

Co hledáš tady v tom kraji,

kde s dítkem andělé hrají?

Směj se, děťátko, směj se!

Utíkej, bouři, utíkej za hory,

nač zde tvých vichrů úpory?

Chcem klidu, chcem míru, chcem jasu!

Vrchole pozemských darů,

nevinné dítě, směj se!