XXXVIII. SVATEBNÍ DEN.

Spuštěn most a otevřena

Byla brána na Střele;

V bráně stojí panna krásná,

Tvářičky má zardělé.

Truchlivým okem přijímá

Dary v bráně na Střele,

Jež jí k svatbě přinášejí

Poddaní a přátelé.

Ludmila, dcera rytíře

Žicha jest to nejmladší:

Ó vy líbá ústa, přál bych

Blaženost vám nejsladší!

Mnoho darů se naneslo,

Příze, medu, potravy:

Žel, že všecky světa statky

Jsou bez lásky otravy!

Ovčák ještě tu beránka

Složil panně u nohou:

Přijmi, panno, milostivě

Tu obítku ubohou.

Panna vděčně ovčáčkovi

Za beránka děkuje,

A po mostě když odchází,

Takto tiše běduje:

„Mladý pastýři, outulný,

Jako jsou ovečky tvé!

Šťastnější nade mne bude,

Která tebe dostane.“

Potom myslivec statečný

K bráně krokem zaměřil:

K tvému veselí, ctná panno,

Tuto laň jsem zastřelil.

Panna zdvořile myslivci

Se za laňku děkuje,

A po mostě když odchází,

Takto tiše běduje:

„Švarný lovče! chtěla bych se

Stavu svého odříci,

Jen kdybych pohladiť směla

Snědém tebe po líci.“

Pak i rybák poctu nesa

K sličné panně promluvil:

Nejlepší jsou tyto ze všech,

Které dnes jsem nalovil.

Panna vlídně rybařovi

Za ryby se děkuje,

A po mostě když odchází,

Takto tiše běduje:

„Za vodou tam v tvé chaloupce,

Modrooký rybaři!

Dej ti Bůh, ať tvůj se sňatek

Lépe než můj podaří.“

Slunce zašlo – slunce vyšlo,

A než tíhlo k západu,

Vše po vůli i bez vůle

Odbylo se na hradu.

Skončen průvod, služby v kapli,

I družiček zpívání;

Skončen pláč a hody stkvostné,

I při hodech výskání.

Vůz a čtyři koně vrané

Na náhradí čekají,

V divokosti pánu svému

Jedva-li co oddají.

Jižtě ženich usadil se

Mladé paní po boku;

Koně nazpět k jeho sídlu

Pádí v lítém poskoku.

Sady, louky, křoví, pole

S obou stran se míhaly,

Jezdci houfu svatebního

Daleko zpět zůstali.

A když na Kátovskou horu

Vranci letí od boru,

Jako v lože se svatební

Kladlo slunce za horu.

Tam kde nad skalami cesta

K srázu nahnutá běží,

Spřež plachá se náhle zpíná,

Hřívy husté vyježí.

Mžikem jak kdy blesk zasvítí

Z chumle černých oblaků,

Choť s rytířem, koně s vozem

Padli věčných do mraků.

Ovčák zahlédnuv při stádě

Jízdu hory na čele,

Hůl upustil, v tváři zblednul,

Trnul celém po těle.

Ryk a třesk a rachot skály

Slyše dále v pasece

Myslivec se onde přihnal

Udychtěný ku řece.

A rybař, co blízko břehu

K lovu síti hotovil,

Děsně rukama nad tůní

Rozpěněnou zalomil.