XXXVIII Tak málo rád mne máš,

Tak málo rád mne máš,

a mé jsi štěstí celé –

z mých slzí na rubáš

by roucho bylo skvělé.

A vždycky, když se ptáš:

„Proč véby zrůžovělé

tou letní nocí tkáš?“

mé srdce ztichne vřelé.

To roucho sněžné tkám,

Ty živote můj celý!

až k spánku lehnu tam,

mých očí zhasne plam,

jež smutky uzavřely –

to do hrobu si dám!