XXXVIII. Ve Tvých stopách chodím – duše moje neví,

Ve Tvých stopách chodím – duše moje neví,

kde Tě najde. Šel Jsi šerem, zmizel kdes’ –

tajemné je vše kol – nic mi nevyjeví,

kam Jsi šel dnes – mlčí jezero i les.

Smutná je má duše – proč ty stálé hněvy?

Hněváš se – proč? Šerý stín se cestou snes’.

Mračno hrozí – dusno, parno – zmlkly zpěvy –

a v mém srdci píseň ztichla, její ples.

A přec vše kol svítí v zlatě; slunce žhne –

má líc siná – bolest má Tě nepohne?

Soumrak stíny snáší, noc se šerem dívá.

Luna vzchází bledá, slavík v myrtě zpívá...

před sebou jen cestu opuštěnou zřím –

vše kol mlčí, zahaleno tajemstvím.