XXXVIII. Zdali ty jsi byla první,

Zdali ty jsi byla první,

Již jsem vroucně miloval?

Zdali první, již jsem sobě

Za života družku přál? –

Nač se po tom stále tážeš? –

Řekni, zda-li hřích to byl,

Že jsem z jara od violky

K pomněnce se naklonil?

A když v pokročilé vesně

Květ se mladé růže rděl,

Zda-li hřích to, první kvítka

Že jsem lehce oželel?

Tak mě krásou, vůní libou

Ona růže dojala,

Že má touha k jiným kvítkům

Od té doby přestala.

A ty’s ona růže vonná,

K níž se budu věčně znát;

Jen se, prosím, nechtěj dále

Na mé staré lásky ptát.