XXXX To srdce vem, jež utýrané v bolu

To srdce vem, jež utýrané v bolu

jak rudý květ má ruka podává Ti,

a utrhni je z květnatého stvolu,

by ve svém smutku přestalo již lkáti.

To věrné srdce, které s Tvojím spolu,

dva květy žhavé, jež tam západ zlatí –

též vykvétaly štěstí na vrcholu,

dřív, než jsem zřela slunce zapadati.

Ten rudý květ jak trofej dávám Tobě,

jej mezi vavřín dej a růži krásu,

své vzpomínky a plavou kadeř vlasů.

A mezi listy, které v lásky době

Ti ženské ruce v rozechvění psaly –

tam ustel mu, by rubáš jemu stkaly.