XXXXI Zda máš mne rád, ó řekni, drahý, ano!

Zda máš mne rád, ó řekni, drahý, ano!

Jak tehdy v smavém jaru, ještě víš?

Když v rosných perlách vzbouzelo se ráno,

zpěv ptáků stoupal vzhůru výš a výš...

Vše bylo kolem kouzlem obetkáno,

a azurně se skvěla nebes říš,

kde nad hvězdami zlatým písmem psáno

to sladké slovo bylo dávno již.

A láskyplně pohleď na mne zase

a řekni mi: „Mám tebe vroucně rád“ –

ať slyším srdce Tvoje bít v Tvém hlase.

A polib mne a obejmi mne bědnou,

než rozejdem se – ještě jedenkrát,

tak neskonale šťastna chci být jednou!