XXXXIII Nic nesmím čekat od Tebe zde v žití,

Nic nesmím čekat od Tebe zde v žití,

ni úsměvu, ni laskavého slova,

jež jako slunný paprsk, jenž tam svítí,

by jarním jitrem svit’ v mé žití znova.

Svou smutnou lásku na dně duše skrýti,

jež na mezi tam kvete u hřbitova –

má pampeliška zlatá, jak se třpytí,

co kouzla, slunné něhy v sobě chová!

Nic nesmím čekat – ač jsem Tvojí zcela

v své radosti a bolu, každým dechem –

jak chrám jsem duši Tobě otevřela.

A v jasu světel, jež se kolem lije –

má píseň zvučí láskyplným echem,

jak puklý zvon v ní srdce moje bije.