XXXXIV Ne, čistou duši moji, která snivá tak

Ne, čistou duši moji, která snivá tak

jak sestra přišla k Tobě, svému pánu,

jak padající hvězda, kterou skrýval mrak,

když anděl nebes otevřel jí bránu,

by sestoupila na zem – a pak nad oblak

s Tvou duší vzlétla v zářivém tom ránu –

mou duši nemiluješ, a Tvůj pyšný zrak

v mém srdci nezří bolestnou tu ránu.

A naší lásky zrůžovělá pouta

jsou věncem trnitým, a rudých růží pel

je zrosen slzami a svěží routa.

Je těžko mi – a příteli můj, věř mi,

zhas’ hvězdný jas, jejž v oku mém jsi zřel –

má duše čeká, žebrák, přede dveřmi.