XXXXVI V mém žití, kdyby slunce zapadalo,

V mém žití, kdyby slunce zapadalo,

a tichá noc se stměla v sadu mém

a pozdní šero mlžný závoj stkalo,

stín temný táh’ mou cestou večerem,

a zimní ráno listí stromu sválo,

a sněžnou plachtou zahalilo zem –

mé srdce ještě by Ti děkovalo

a žehnalo Ti vroucně v smutku svém.

Vždyť tolik krásy, tolik něhy smavé

den letní dal mi, zlaté slunce žhavé

v mé žití svitlo v drahém oku Tvém.

A duše moje vlahým letním tichem

jak včela vzlétla květným nad kalichem

a zbudila se pod svým příkrovem.