Z AMOROVA KOMMENTÁŘE.

Ó svaté ticho osamělých míst,

kdy vzduchem létne jenom svadlý list

s prořidlé klenby starých kaštanů,

já zamýšlen jdu cestou v žlutém písku

a v přízni plachých snů pláč fontánů

se mísí s hravým smíchem vodotrysku.

Co dřív pod stínem jilmů, javorů

se rozpřádalo lásky hovorů,

jichž Satyr kamenný byl svědek němý,

vše slyšel. Polibky i dívčí smích,

on skrýší psaníček byl růžových

a za milenci hleděl alejemi.

Teď neví, že mu v síť babího léta

jak šedým vláknem vítr hlavu splétá,

že ve schůzce je podjeseň a zima,

jich sladká psaníčka – že zrudlé listí,

v němž vítr u nohou mu svíští,

on kloní hlavu omšelou a dřímá.