Z antických motivů: I. Vavřín.

Po sličné Dafné planul touhou

kdys Appollo, ten světlý bůh;

štván vášní nekonečnou, dlouhou

probíhal usmívavý luh,

až zahléd’ ji: šla liliemi

svou nahou krásou zastřena,

vlas zlatý volně splýval k zemi

přes sněhobílá ramena.

„Ó, Dafné, slyš mě, nymfo bílá,

mám rád tě!“ Appollo jí řek’ –

svou krásnou hlavu otočila

a hned se dala na útěk.

„Ó, Dafné, v olympský dům šírý

tě uvedu!“ dál sliboval;

„zpěv nejkrasší své božské lýry

ti zasvětím!“ – však marně lkal.

Dál prchala, bůh pádil za ní,

– ó, byl to závod šílený! –

a mnohý květ na luhu, stráni

mřel nohou jejich zdrcený,

až Dafné ve zoufalé muce

na travnatý tam klesla břeh

a k nebi vzpjala bílé ruce,

a z prsou vydral se jí vzdech:

„Kéž změní v peň se tělo moje,

vlas v listy, ruce ve sněti,

chci raděj’ zírat ve vln roje

a nad tou řekou šuměti!“...

A div! Jí nohy v zemi tkvěly,

ji kryla kůra ztemnělá –

a sněti vavřínu se chvěly

nad řekou, která šuměla...

Ten příběh vždycky připadá mi,

když mučen jsem svou sudbou zlou,

a špatný rozmar moji známí

mi zahnat chtějí útěchou

ať nepřivedu písní lkavou

tu, již mám rád, v své objetí,

že slyším za to nad svou hlavou

již aspoň vavřín šuměti...

Mě díkem plní, druzi drazí,

ta útěcha i pobídky –

však vidím, že jen konec schází

té smutné dvojí povídky:

i bůh tam tenkrát vrh’ se v trávu,

a slzel tam a hořce lkal –

a vavřín též mu stínil hlavu,

a mnohý list naň dopadal...