Z APENIN.

Kraj bez stínů a cesta málo schůdná;

od rána jedem, karavana bludná,

nic nevidím, jen strmou do hor stezku,

nic neslyším, jen loudavý krok mezků.

A v sedle jak se houpám kolebavě,

sny podivné se rodí v mojí hlavě,

sny podivné na moje klepou skráně,

i skloním hlavu, zavru oči maně.

A jedu v snění – všecko vidím v mlze,

jak lesy šel bych, v trávě rosné slze,

brouk na květu a ptáče na haluzi,

trn ostružiny chce mi bránit v chůzi.

To náš je les! můj bože, co v něm tají

se pro mou píseň tisíc sladkých bájí,

co vonných snů tam dříme pro mne v mechu,

co šumných zvěstí srdci pro útěchu!

A dále jdu a zapřádám se do snů;

les bez konce, dub předčiti chce sosnu,

a šerem jejich kůra bílé břízy

jak luny paprsk míhá se a mizí.

A bílá cesta k obzoru se vine;

tu v úvale mi vížka chrámu kyne,

a ještě krok – a rodná ves tu celá

jak ztracená se mezi lesy bělá.

To ona! ona! – S došky omšenými

tu řada domků, kostel mezi nimi,

a za vsí hřbitov, za hřbitovem lada,

na hrázi mlýn a roztroušená stáda.

A jest mi lehko, jak by křídla ptačí

mé duši rostla, zajásal bych v pláči;

i zvonů slyším snivý hlas a milý

tón plný bájí z mládí sladkých chvílí.

Kam dále ještě dojdu hrou snů klamnou!

„Jsme u cíle!“ hlas průvodce zní za mnou –

kdos trh’ mi uzdou – v dálku zamlženou

jak ze sna zvedám hlavu zamyšlenou.

A co jsem viděl? – Kolem na obzoru

bez stromů, domů, za horou zas horu,

jen mlha kde se v sněhy výšin mísí,

cos bílého jak vzdálených měst rysy.

Mně zdálo se, že blankyt nekonečný,

zem šedá prachem, ledovců sníh věčný,

mluvící lidé i ty němé skály

můj znaly sen, mé bolesti se smály.