Z BALAD: AKE
Žil samoten a v horách tam,
kde po člověku ani stín,
žil starý Ake sám a sám
tak jako podivín.
Tak jako jeden dlouhý den
minul mu s rokem rok,
a život jeho stále ten
tak jako řeky tok.
Do lesa chodil, který blízk,
potravu hledat tam,
ve mech své horké čelo tisk’
průchod dávaje myšlenkám.
Tak žil jen sobě sám a sám,
kde po člověku ani stín,
jen bytem mu přírody chrám,
žil jako podivín.
Nevěřil nic a pohádkou mu Bůh,
on v zanevření na vše žil –
a v minulost-li hloubal jeho duch,
tu vždy se Ake zarmoutil.
Tak žil on sám, a smutných ve horách
tak míjel jemu s rokem rok –
tak sobě žil a ve svých myšlenkách
to jeho žití – řeky tok! – –
Před chatou sedí – ruce v klín
a dumá, hlavu kloně níž –
však jakýs šumot, ký to stín,
aj, pozor, Ake, neslyšíš? – –
Tu jakés dítě spěchá sem –
co to? – či pláče – divná věc –
zvedne svou hlavu Ake s úžasem
a vrtí jí – dítě tu přec! – –
„Co hledáš?“ volá, „robě ty,
zde pusto jen, zde led má stan –
aj, tvoje očka slzou zality
a oděv křovím roztrhán!
Jak’s přišlo sem? Do pustých skal,
kde po člověku ani stín?“
to Ake řek’ a dítě vzal
a posadil ho na svůj klín.
„Ach,“ pláče dítě, „mama tam,
já nevím, kdo jsi, čí jsi muž,
já zbloudil zde – ach, sám
a mama pryč je už!“
„Kdo matka tvoje, dítě mé?“
„To nevím – ale hodná moc!“
„Pojď, dítě, v chatu, dítě mé,
pobuď tu dnešní noc!“ – –
A Ake starý děcku lože dal
i od včeliček lesních med – –
u lože děcka bděl a aniž spal,
ba stokrát milším byl mu svět.
A hleděl ve tvář děcka ubledlou,
a čím víc hleděl, tím se více chvěl –
tím více skláněl hlavu svou...
Tak v tvář se děcka zahleděl – –
Byl kdysi mlád – už tomu let –
a miloval – to jeho žití máj,
však marně – měl se dozvědět,
že jemu lásky květy usychaj’
a bratr jeho – šťastný sok!
A brzo na to zchvátil požár dům;
ba nešťastný to byl proň rok –
však nebyl konec svízelům –
Nevinně žalován i trestán byl,
to působilo všecko tak,
že na svět zanevřel a sám pak žil,
že na čele mu vyvstal záští znak. – –
Tak hleděl ve tvář děcka ubledlou
a známým zdál se být mu každý rys,
a více skláněl hlavu svou
a bolem pysky hryz’...
„– To její tvář – to její tvář –
to oči, z nichž jsem nebe ssál,
když osud krutý řekl: ,zmař‘
a štěstí mé mi rozevál! –
Kéž moh’ bych sobě nechat dítě to,
jak se zlatem bych s ním si ved’ –
ó ne, mně nesmí býti uzmuto!“
Tak mine noc, a ráno dítě jen
matky nevidouc spustí v žel – –
však hlasy jakés volaj’ Ake ven
a Ake vyjde – stane – ó, kéž by neviděl!
Tam paní bledá – růže květ
zlomený, a hlasem třesoucím
tu táže se, zdaž dítko tu, a chce ho zpět
a prosí slovem horoucím. –
Tím hlasem, jenž byl Ake hudbou nebeskou,
který tak rád on slýchal dřív –
a slza jemu za slzou
se roní, Ake pláce – div!
A paní hledí, žasne ve ten čas,
však Ake v chvatu vede průvod ten –
a vzkřiknutí, a matka drží zas
svůj klenot drahý – čin to posváten! –
A paní Ake činí vřelý dík...
„Ó Judito,“ dí Ake přemožen,
„– tak náš zde v dlouhém čase styk
a mine mi jak blahý sen!“
A paní mlčí, jenom slzou svou
pohnutí jeví – a pak zas
líbá tu tvářku dítka ubledlou
a „S bohem“ šeptá třasný hlas. – –
Tak zůstal starý Ake sám
a uvěřil, že jesti Bůh,
a holdy činil mu, když ve přírody chrám
se vznesl jeho duch.
I minul čas a kolem lid
znal jeho, u něj radu bral,
co vešel v srdce jeho víry svit,
tu kde moh’, trpným pomáhal. –
I mine čas, a Ake byl už stár,
i lehl v lože, ruce složil v kříž...
usmířen všeho světa svár – –
„Judito – bože, odpustíš!“ –
Lid přišel, Ake v loži svém
tak ležel mrtev – veselým se zdál
a na rtu stisklém neživém
si úsměv milý pohrával.
Tak zemřel Ake smutných ve horách,
kde po člověku ani stín –
kde ticho panuje a strach,
tak jako podivín.