Z BÁSNÍ „TICHÉ KVÍTÍ“.

Vyrostly hvězdičky bílé

na suchém žlutavém úhoru,

na drobných, tenkých, průsvitných stoncích,

třesou se pustou, smutnou krajinou

věčného šeření.

Vyrostly bílé a čisté,

toužíce měkkými stonky

po tichém, tichounkém azurném nebi,

po svých hrdých a nádherných sestrách,

po jiskrách nocí.

A jsou tak krásné v své samotě smutné!

Závanem ostrých, mrazivých větrů

tísní se k sobě útulně, tesklivě,

hvězdičky skromné, čisté a bílé,

ševelí, ševelí potichu jakousi přejemnou píseň:

Snad je to touha po těch azurech jiskřících,

na nichž táhnou v nádherném přepychu sestry,

nevšímavé, nevlídné, vždy mlčící,

bez soucitné záře pro chudobné popelky.

Snad je to skryté zalkání

nad tvrdou mrazivou sudbou,

jež skromným, čistým hvězdičkám

nedala, nedala v radostech vzrůsti,

nedala vzkypěti na březích jezer,

v objetí vlahých a lahodných par,

v svěživých dlaních vonící rosy,

v mateřských úsměvech slunce.

I stéká bolest v slzičkách po jejích stvolech,

je teskné to záření modravé,

jež plane z jejich korunek plaše,

neboť ty pyšné chlubivé sestry

potáhnou dále v nádherném přepycha nebem,

nevlídné, bez citu pro chudé popelky...

A jim zde v samotě, chladu a smutku

zůstane touha, sen, slzy,

slzy, ach, bolestné, palčivé slzy,

že odkvetou, uvadnou, doplanou

tak záhy, tak nadarmo,

a že je vichr chechtavě rozvichří do tmavých dálí...

Já jsem v nich spatřil svou duši,

voněly bolestí mojí,

dýchaly tichým mým smutkem:

A proto se zrak můj zaperlil

radostí nejšťastnější...