Z bouřlivých dob.

Hvězd několik se ve tmách kmitá jen,

jak bludných duchů zraky plamenné.

Vzduch nepohne se, vůní přesycen. –

Nad hory dálné, mlhou zastřené,

mrak pozvedá se těžkou perutí,

v něm blesků záře svítí krvavá. –

Na příkré skále temná postava

se jeví zraku. – V dumách, bez hnutí,

dvé očí vpadlých zírá do temna

a se rtů plynou slova tajemná:

„Aj, hospodin se bere v oblaku

a pomsty den juž hlásí andělé,

blesk hněvu temný plá jim ve zraku. – –

Do prachu padni! Krev máš na čele

ty, který neseš jméno člověka,

a Kainův znak je ve tvou duši vryt!

Svět nezná boha, sladkým hříchem spit;

však nespí bůh, juž hřímá z daleka,

den soudný blízko, zajde bídný svět,

kdo můžeš, vrať se z bludné cesty zpět!

Ó, běda tomu, který nevěře

po nebi vrhá blátem posměchu!“

V tom zadul vítr. Stařec bez dechu

na balvan klesl. Šedé kadeře

mu v nepořádku padly do čela.

Nad jeho hlavou bledá, nesmělá

se kloní dívka s okem modravým.

„Hle, bouře blízko!“ šeptá, dlaní svou

mu hladí skráně i tvář nevlídnou.

„Pojď, otče, domů, – lůžko připravím.“ –

Kmet prudce vstává, volá zamyšlen:

„Víš, dítě mé, že blízko soudný den?

Ó, běda, jestli, kvítku z Jericha,

i na tvé čelo padl hříchu stín!

Meč pomsty v rukou drží Hospodin,

blesk, jeho posel, před ním pospíchá

a hněvem jeho hřmí juž obloha!“ –

Jak zachvěla se dívka nebohá

a slzy horké zrak jí zkalily.

Na rtíku jejím povzdech doznívá

a obličej svůj bledý, spanilý

do dlaní hebkých plaše ukrývá.

„Ty otče, víš? Ach, odpusť dítěti!

Chci přiznati se“ – šeptá zmatena

„Mne opojila slova plamenná,

když poprvé mne pojal v objetí.

Meč po boku měl, zlaté brnění,

kříž na svém štítu nesl krvavý.

My potkali se v šeru doubravy, –

to osud byl, jejž nikdo nezmění!“ –

Kmet do prsou se pěstí udeřil

a horký pot mu vyvstal na čele.

„Den soudný nastal, kdo by nevěřil!

Hle, ve hříchu se brodí andělé!“ –

A dívka mladá snivě šeptá dál:

„On unaven byl, prosil o vodu,

z mých rukou pil, pak dlouho, dlouho stál

a tiše pravil: „Slavím náhodu,

jež popřála mi tebe spatřiti!

Již půl dne bloudím v této pustině,

a marně pátrám po své družině, –“

v tom ruku moji pevně zachytí. –

„Pojď, veď mě!“ praví.“ – Děsný, trpký smích

se vydral náhle z ňader starcových.

Však v upomínky sladké zabraná

jen povzdech tlumí dívka v zardění

a zpovídá se polo ve snění:

„On nešeptal mi slova vylhaná,

vždyť okem jeho srdce mluvilo!

Až k naší chatě jsem ho dovedla. – –“

V tom zachvěla se, tvář jí pobledla

a slzami se oko zalilo.

„Ach, otče, věř, on přijde, přijde zas,

on navrátí se, vždyť mi přísahal!“ –

Kmet stojí, dumá, rve si šedý vlas:

„I tebe ďábel ve své sítě jal?

On navrátí se, ale s družinou!

Tys druhy moje, dcero, zradila,

tys dovedla ho ve skrýš jedinou,

kde pravá jen se víra tajila,

mě vydala jsi v ruce katanů!

Ó, běda, běda! blízko soudný den!“ –

A dítě mlčí, do tmy hledí jen. –

V tom po stráních a troskách balvanů

kol rozlila se záře nachová:

Kmet zaťal pěstě, vztýčil hlavu svou:

„Ha! vidíš, dcero? vidíš? Jdou již, jdou!

Tys přivedla je, vrahy, bláhová?

Slyš rachot zbraní, jásot, divý skřek, –

to na námluvy tvůj jde miláček

a naše bratry vrhá v plameny.

Slyš temný nářek! svatební to zpěv!“ –

Do smíchu dal se stařec šílený:

„Na hlavu tvoji padni všechna krev!

Mým dítětem ty nesmíš více slout,

jdi k miláčkovi, spěš ho obejmout, – –

já půjdu tam, kam volá Hospodin!“ –

Mrak planul blesky, ve mdlé záři jich

kmet po skalách se míhal, po srázích,

až v mraku černém splynul jeho stín.

Však z dálky ještě zvučel temný hlas:

„Aj, hospodin se bere v oblaku,

blesk hněvu hrozný plá mu ve zraku

a cherub volá: přišel soudu čas!“ –

Vzdech neozval se na rtu dítěti,

se skály spěchá a jí v zápětí

se valí mraky. – Před ní v údolí

tam rodná chýže stojí v plamenech,

sbor válečný se kmitá v okolí,

a zavane-li odtud vichru dech,

tu v praskot ohně zavzní pláč i sten

a pokřik děsný: „Nechať zahynou!

Na oheň s nimi, bludaři to jen!“ –

S ubledlou tváří, slíčnou, nevinnou

a s vlhkým leskem v očkách modravých

se v kruhu jejich děvče zjevilo. –

Zajaté právě v oheň vrhali.

Tu děcko bledé vůdci pravilo:

„Chci zemříti, jsem také jednou z nich!“

A plameny až k nebi šlehaly, –

Jen mladý rytíř sebe sám se ptal:

„Tu dívčinu jsem, myslím, někdy znal?“ –