Z časů roboty.

Plakala sedřená

vrásčitá matička:

na vojnu vzali jí

drahého synečka.

Do pestrých šatů jej

na rychlo oděli,

šermovat učili

s vražednou ocelí.

Chystej se, vojáčku,

chystej se do boje,

nepřítel vlasti tvé

nechce dát pokoje!

Pohaněl prapory

prý tvého knížete –

k pochodu polnice

a bubny zazněte!

Chystej se, vojáčku,

prolíti mladou krev –

ukrocen knížecí

jen tak být může hněv!

Padneš-li, slávu tvou

roznese světem zvěst:

za vlast, za knížete

umříti – velká čest!

Budeš-li mrzákem

bez ruky, bez nohy,

na prsou plech stiší

tvůj povzdech, ubohý!

Flašinet, mošna, hůl –

toť konec písničky:

nad vojákem se, ach,

ustrňte, lidičky!