Z ČESKĚHO RÁJE

Hluboko v lesní tišině,

kde duby mlčky stojí,

kde mocná svoje ramena

v klen kaple tiché pojí,

kde slunka pablesk prokmitá,

mech zdobí zde, tam kvítí,

kde na trávníku hedvábném

se čistá rosa třpytí

a ptáčků znějí nevinných

kde bezstarostné hlásky,

tam jednou dávno skanula

v mech slza boží lásky.

I nevyhasla slza ta

v tom tichém, svatém loubí,

až podnes kvítků věnec tam

prý studni jasnou vroubí.

Zde z celé země nejpěkněj

prý znějí ptačí hlásky,

to že prý hasí žízeň svou

v té studni boží lásky.