Z ČESKÝCH PARADOXŮ. (I.)

Ten přízrak příšerně šklebí se na mne,

v nějž pevně věříme svou krví, ctí:

Čekáme v domnění své síly klamné,

až cizí velmoci nás rozdrtí.

A není potřebí zabíhat dále,

nám z kouta každého krad cizí spár.

A my šli nepravou cestou svou stále

pochybných grimass a kouzel i čar.

A v to jsme věřili: Ať jen dál plujem,

bez nás se zachová, co dobrým je.

A po porážce o ní deklamujem

o strpení, než zcela nás dobije.