Z ČESKÝCH PÍSNÍ (I.)

Těch planých stromů prosté koruny

nad slunce září naivně tak žasly.

A lítostivě na se hledíce

vzájemným studem třásly se a třásly.

Nad listím prostým, které nezáří,

nad větvemi, jež rostou bez nádhery.

Nad tím, že poutník kráčí chladně dál

a nejnižší že může do nich kopnout.

A stulily své hlavy k sobě blíž.

To mohlo hnout, jak s resignací patří.

Tak byly smutny, jako básníci,

jichž píseň teskná nezní v duši bratří...