Z CEST.

Já tušila tu ránu osudu –

než, přec mne překvapila strašlivě,

když dopadla; kdy rozdrtila v prach,

co srdce svojím zvalo vášnivě.

Když vzdorný zlosyn čeká rozsudku

ač kliden, děsný výkřik bolesti

mu z hrdla vyrve se, – nech bezděký,

kdy zví, že ztracen, proklet na věky. –

Tak bylo mi. A jak bych prchala

tím prostorem, jenž nemá východu

a nemá dna – sám nejsa podstatou,

jenž vylučuje div i náhodu – –

a přece v obsahu svém zoufalství

má v nesmírnosti, v děsných podobách,

a muka veškerá tu v prvenství,

jež bují vyš, až vzroste k šílenství. – –

Pak žila jsem; ač to-li životem,

kde málo smutným mi kraj přesmutný,

kde samota mi málo samotou,

a tazatel jen – tyran ukrutný. –

Jen tehdy oko moje zablesklo

a v ňadrech cítila jsem prudkou slast,

když zahlédla jsem nástroj lesknavý –

ó, kéž z mé ruky kles by krvavý. – –

A tenkrát cosi ve mně hnulo se

tak jako dávno, v době nevinné – –

že zaplakavši vroucně k nebesům

žít – žádala jsem – žíti pro jiné.

I chvátám toužebně k jich příbytkům,

k jich službě srdce, šíji sklánějíc –

leč mrazné vání vstříc mne vítalo,

jež naděj mou zpět ve tmu smetalo. –