Z CEST DALEKÝCH.

„...Já, bratří moji, vrátil jsem se z cest,

však velká lítost duši schvátila,

že marny byly všecky útrapy,

že cesta moje byla tápáním

v tmách nepravostí, v kalu neřestí.

Neb nenašel jsem nikde v světě zem’,

by lidé žili podle božích slov,

by svaté Páně evangelium

jim plálo žitím, jako pochodeň

plá poutníkovi v stezkách za noci,

vždyť daleko je boží království

od lidu všeho, Pána našeho

Ježíše milost padá na skály

a do trní, kde hyne zdušeno.

Ó, bratří moji, oči zlekané

se bázní chvěly, duše zalkala,

když ve světě jsem viděl tolik zla,

jak ďábel zased’ na zem’ vítězně

a ve své dlani všecko uchvátil,

jak zemským zbožím kněží panují,

jak bratr všude zdvihá na bratra

meč smrtící, jenž žehnán ve jménu

je přesvatého lidstva spasení.

Tak nadarmo jsem, bratří, putoval

jak jiní přede mnou, jichž cílem též

zem’ bylo najít, kde je boží říš.

Pán zapomenut, život pokojný,

ctný, tichý, zdrženlivý, trpící

a čistý jest jen k tvrdým úsměškům...

I v Římě byl jsem, hrozné pověsti

jsem o knězi tam slyšel nejvyšším,

že krvesmilně s dcerou obcuje,

že vražda s kupčením jsou domovem

v těch síních nádherných, kde přebývá

chudého Petra hříšný nástupce.

A v jednom městě kdesi ve Vlaších

(že Florence to, tak se domnívám)

jsem viděl hořet mnicha v plamenech,

jenž zdvihl hlasu proti papeži

a ukazoval jeho na hříchy,

a jeho trpký pohled poslední,

že přece ve světě hřích zvítězil,

si v duši nesu. Marna cesta má,

ó, bratří milení! Nám nepodá

dlaň nikdo ku bratrské pomoci,

by k polepšení, k duší útěše

nám stálá pilnost v srdcích zkvétala,

neb nespravedlivý je, hříšný svět

a násilný a peklu oddaný...“