Z CEST

Viděl jsem nádherný zámek. Vzdušné věže

ve stromech umdlených vůní léta se zdvihaly.

Tma byla v oknech renaissance,

tma zelená v kolébavých se čeřila větví

a parku zátiší

v sladkém a horkém bezvětří

své keře, stromy, trávy koupalo. –

Hovorný průvodčí... Nádherné komnaty!

Vysoké síně, lázně, divadlo, sbírky převzácné!

Vedl nás obdivovat

to všechno pohádkové, vzdušné a vysoké,

ty bledé barvy, vroubené zlatými lištami,

ty sloupy štíhlé, vzbuzující závrať,

na lesklé podlaze v stínech křížových

ty záchvěvy dlouhých záclon...

Ulekla se ubohá Hedva, ulekla...

Ta sbírka báječných skvostů nebožky kněžny!

Dvě stě padesát šest slunníků a tři sta klobouků

a sedmdesát pět mantil a čtyři sta střevíců –

ó, lidské té důkladnosti, dokonalosti –

můj Bože, jak jsme nadšeni, k slzám dojati!

Bylo to příliš krásné... Ale, kníže! Jenom

k nám také přijďte: bosi jsme a bídně řvem’...

Vy netopýři z feudálních děr, vy, choulostivě

před světlem kteří skrýváte se

a vzteky zhuštěné v cizí krvi

a jezovitů návody a Vídně zbožnění

a smějete se smíchem vetřelců:

přijďte se zeptat, jak jste ubozí!...