Z cest.

V dnech mládí – hezká tomu řada let,

čínského básníka jsem píseň čet’:

Jak v krčmě ležel kdesi vzdálen svých,

a měsíc na podlaze sníh a sníh.

A v jizbě, v které ležel, ani ruch,

jen vedle něho měsíčný ten pruh.

A ticho, ticho, strašné ticho kol,

a srdce básníka jal divý bol. –

Po letech v cizině jsem ležel kdes

na tvrdém loži, v okně dřímal les.

Tu náhle měsíc oknem v jizbu sjel;

na čínskou píseň já se rozpomněl.

Cit samoty mne strašný zatopil,

já hloubku oné písně pochopil.

Zde rovněž v krčmě sám a vzdálen svých,

a měsíc na podlaze sníh a sníh.

A venku, v domě, v jizbě ani ruch,

jen vedle mne spal týž měsíčný pruh.

I myslil jsem v týž vnořen bílý svit,

jak různé duchy jeden pojí cit.

Přes moře, hory, města, pouští lem,

jak chápají se duše na vzájem.

Ba, jistě mrtev čínský básník již.

Co z toho? Mne tu jala stejná tíž.

A stejný žal mi slzou v oku trysk’,

a já mu v duchu pevně ruku tisk’.