Z „Chodských písní“.

Písničko dudácká,

útěcho bulácká,

vyrostlá, vytrysklá

ze srdce, z úst,

jen ty nás neopust,

měli jsme masopust,

trhla však doba zlá

dnes máme půst!

Bez drahé svobody

jak ryba bez vody

bez slunce kvítíčko

umíráme;

s pondělka k sobotě

v jedné jsme robotě,

tebou jen, písničko,

okříváme.

Hejčák kde klátí se,

píseň tam rodí se,

dítě nám chlácholí,

ukolébá;

ba i nás krmí snad

k jaru když bývá hlad,

doma když, na poli

není chleba.

Často když – těžká věc! –

říci chce mládenec:

„Hančičko, ty to víš,

já tě mám rád!“ – –

písní to zazpívá,

ty mu to, zvonivá,

nejlépe vypovíš,

láskou že jat.

Ba, také pravda jest:

hněvem když sevřem pěst,

čelo když svraštíme,

teskný je duch,

slyšíme písničku:

„Marno vše, Honzíčku!“ –

do stolu praštíme,

výsknem si: Juch!

Píseň nám stírá pot,

křísí nás ze trampot,

posilní, potěší,

rozveselí;

v těžkém ji svízeli

zapěješ příteli,

jistě ji pohřeší

zmalátnělý.

Ba když už naposled

srdce je jako led,

a když nás smrti mráz

ve hrob hází,

s pláčem ty usedáš,

píseňko, na rubáš,

do hrobu píseň nás

vyprovází.

Tož tedy hopsa, hejl

písničko, nejraděj

s námi tu ostávej,

s námi tu buď!

U nás se dobře měj,

s námi plač i se směj,

skoč s námi v plesný rej,

rozplameň hruď!