Z CYKLU MNICH

Kdo pocítil už samovraždy choutku,

kdo v lásce zřel k té krásné svůdnici,

a zaslech’ hlas ten její zvonící:

„Odvrhnu život – pryč tu dětskou loutku“;

kdo líbal už ty její bledé líce,

kdo tonul v oku jejím chladně krásném,

kdo opojný dech její ssál v své plíce

a tiskna krásnou její podobu

s ní radil se o sňatku způsobu;

kdo roztrh’ pouta vše pro její lásku

a ve snech tisknul prsten svatební

jak ocel lesknoucí a chladící

ku prsoum svým co nerozpojnou pásku –

kdo před oltářem s ním už pokleknul:

což platno tomu, zas že odřeknul

se ženy té nad spásu vnadící! –

vždyť mrtev již bez slávy pohřební,

on mrtev, dožilť volnou žití dobu

a je jen nadhrobkem na vlastním hrobu;

on přežil život jeden, život druhý

mu nedá blaha, dá jen zápas tuhý,

to modro nebes má proň roušku šedou,

on vstává, lehá s nevěstou svou bledou,

a co mu vypučí snad květů znovu,

vypučí truchložlutě z jeho rovu!