Z DALEKÝCH KRAJIN.

Den slunný rozkvetl a trylkem jásavým

zazpíval skřivan v povětří.

Květiny říkaly ti tónem laskavým:

Jen plač a slzy šátkem nešetři!

Já jsem byl němý – – Bolest tě pálila,

a ta se neléčí slovy marnými.

Hle, den, jímž příroda vzkříšení slavila,

rozkvetl v duších nám barvami černými.

Myšlenky naše unavené zmíraly

a přes mrtvoly jejich černá noc se plížila.

Hory se srazily a v náručí nás svíraly,

a klenba nebes vysoká nás tížila.

Za ruku jsem si tě vedl – – – Však nebylas

u mne v tu chvíli – – – Hory, ty byly blíž.

Z dalekých krajin tvůj teplý hlas

přicházel rozechvět mrtvou tiš.

Jak je to divné: Vedle sebe jít

a nebýt spolu – – – Mezi námi mrak.

Z dalekých krajin chci tě doma mít!

Pozemským jarem rozjasni svůj zrak!

Na cestě zpáteční neboj se rachotu hromu!

Po bouři ptáci znova zajásají v povětří.

Z dalekých krajin vrať se ke mně domů!

Slzy, jež po tváři ti kanou, nešetři!