Z DÁLKY.

Jak krásným život jest, kdy za jarého mládí

naň pohlížíme z dálky prvních ideálů!

Jak mnohá marná vnada v jeho vír tě svádí –

jak mnoho slibuje, co najdeš pak jen v málu.

Skal pochmurných a holých nehostinné srázy –

tyť jeví se vám z dálky jako měkký vínek,

kdy v květný kraj vás pohled jejich doprovází

a jako luzný sen vám kyne z upomínek.

Z dálky je krásna bouř, co ničí lidská díla,

i moře zpěněné, kdy plavcům zhoubu věstí;

tak mnohá cizá tvář vám z dálky něžna, milá, – –

tak mnohé pouto z dálky podobá se štěstí!...

A jediné, co dálkou děsným se nám jeví –

konec té květnaté či kamenité pouti, –

proč leká vás? – Tu nikdo odpovědi neví? –

Jen ideál svůj zapřít – značí „zahynouti!“ –