Z DALŠÍCH POTULEK SATANOVÝCH.

A opět se brodil satan světem širokým,

až stanul kdys znaven pod kopcem vysokým.

Zde klášter zbožných mnichů stál

a před jeho fortnou na prahu sedě,

vesele do světa hledě

bachratý páter Františkán

veselou odrhovačku jakous na housličky hrál.

Satan poslouchal to chvíli – pak se zdvih',

bylť v tom okamžení zvuk housliček stich'

Hleďe na klášterní sad potichu se smál,

vždyť mu osud vzácný úlov pro peklo zas přál.

Zde páter Lukáš s kuchařinkou seděl,

vnadnou děvici objímal – o zradě však nevěděl.

Satan mrštným okem ruče přelil sad

a šťastnému párku zabočil hned v zad.

Teď stanul. Popošel jim vstříc,

páter Lukáš chvěje se a bled

nevěděl rozpaky teď hned,

co měl by říc'.

„I známe to. Mám to potěšení

vám představit se o znění,

ač jméno mé není překrásné,

přec znejte mne! Jsem satan– kníže pekelné!“

Panně kuchařince zmizel růměn s tváří.

Zbledla. Nad hlavou satana se mihla,

bože! – s hrůzou vzkřikla,

potvora s ohnivou rudou září.

Satan uchvátil miláčky teď oba,

na tváři jeho mísila s chechtotem se zloba,

„otče Lukáši, zde je tvoje Věra,

tys synem mým, ona moje dcera;

buďte vděčni štěstí, jež vás spolu svedlo.“

Zdvih se vítr a satan zmizel s oběma teď v peklo.