Z DENÍKU

Proč za jedním jen jediným

jít stopou marnou, zabloudilý,

a na večerní čekat chvíli,

kdy stmím se a snad rozedním?

Jednoho, toho nevidím,

tak jako vidím bohy, víly,

ten usnul hluboko v mé hloubi

a nechal hořet světlo v loubí

za stínidlem mým duhovým.

Jediný, tebe bdím a vím,

ale tvůj bílý den je mnohý

a vidím stohy, plavé bohy

plodnosti, jak se rozložily

po polích, jak se plazí k nim

klečících brázd obětní dým

a jak ze žloutnoucího doubí

vyhlédl bůžek kozonohý.

K všem hlasům na nebi a zemi

hleď najít rým, vždyť jenom rýmy

jsou nasloucháním, znameními,

měj srdce, jinak zvon je němý.

I zvony v chrámu oněmělém

kladivo rýmu rozezní mi.

Jen rým tvůj smysl, Slovo, jasní,

které jsi učiněno tělem,

básní, jež rýmem ještě zkrásní.

Tvář ovčí Beránčí se stane,

kříž meče předznamením spásy,

ať tmí se nebo stkví tvář krásy,

milence přiveď k milované.

A vy, mé lvice v panském sídle,

skloněné nad hedvábnou nití,

aureola vám svatých svítí

nad hlavou, víly zlatokřídlé,

i v režné kanavě tvé, písni!

A nezmítej se, nepospíchej,

nevytrhneš se z Jeho klínu,

stůj, strome, šum a dýchej, dýchej,

vydýchej vše, co vdechl v hlínu.

Jak sladce voní léto lípy,

jak zlatě kvete podzim blínu!

Ať jed či med, dýchejte, chřípí!

Až budeš, srdce, zcela zticha,

bude se líp ti naslouchati

tomu, co hlučí, co se tratí

v dechu, jenž nejhlouběji dýchá.

A může se ti něco zdáti,

spáči, co bdícímu se nezdá,

leč budeš blíž u Stvořitele?

Snad sen, který sní stará hvězda

o tom, kdo hořel v jejím těle

a teď jen její rakev zlatí.