Z DENÍKU Mlle DE T. (10. 3. října 1789.)

U markýzy de L. jsme s papa byli

a toť se ví, že všichni hovořili,

jak vzniklo hnutí to a co se dělo

a jak by teď se zastaviti mělo –

myšlení za dne, sny v neklidném spaní

se kol těch věcí točí bez přestání –

a mluvili tak páté přes deváté,

až Mirabeau – jej zřela prvníkráte

jsem v životě – řek určitě a klidně,

že král i s královnou v tom zhynou bídně

a luza z ulic zneuctí jich těla.

Společnost celá pak se odmlčela

a Mirabeau dál mluvil. Já už dříve

slýchala, že měl žití pohyblivé,

romanů na sta, souboje a dluhy

i na pevnostech trest odseděl tuhý –

a tak jsem si ho bystře prohlížela.

Je krásně ošklivý, bych pravdu děla,

lví hlavu má, a strašnou velkou, hrdou,

tvář samý dolíček, šíj mužnou, tvrdou,

když hovoří však tím svým hlasem jasným,

zrak zahoří mu svitem přeúžasným

a ozáří mu líce, klenbu čela –

že krasšího jsem muže neviděla.

Pak dokreslil mi papa obraz jeho:

muž nevšední a ducha velikého,

nesporně prvý řečník parlamentu

a kdyby vůdcem též byl, on by jen tu

bouř zastavit moh, odstranit a stišit,

jak výbuch její uměl připospíšit.

Však nemá víry, Dvůr se nepřemůže

a parlament už podezřívá muže,

že prý – tu papa odměřeně stich,

i vůči mně je bedliv v řečích svých. –

A při všem vzrušení tom život plyne

šedivě, dlouze... jako když se šine

berlína stará prachem cesty s tíží

a cestujícím nuda oči klíží

a klímá kočí, ba i koně v chůzi.

A přec je tolik neklidu a hrůzy

ve všem, co kolem...