Z DENÍKU Mlle DE T. (11. 6. října 1789.)

Král v Paříži! Král s královnou i dvorem!

A přivedeni meger z tržnic sborem!

Markyza teta se jak lístek chvěla,

když nám ten strašný příběh vyprávěla;

v nějž – náhoda jak bývá časem kruta!

jak lístek právě byla zavanuta.

U dvora ve Versaillu službu měla

a včera do města se navracela.

Bez lokaje, ba, nechtěla ni stráží

a v neúhledné jela ekvipáži,

by nevzbudila pozornost se davu.

Pršelo silně. Náhle slyší vřavu

změtených hluků od pařížské strany –

hřmot bubnů – výskotem zpěv protrhaný –

a to jde blíže – kočí hlásí, že to

dav žen se valí po silnici této

a vyhnout nemožno se. – V malé chvíli

zástupy první kočár zastavily. –

Sta – tisíce jich bylo. – Mokré cáry

halily bědně vyzáblých těl tvary,

vlas řídký deštěm přilepen byl k skráním,

zrak z tmavých jamek blýskal odhodláním,

jak pohotové krví zrudlé nože –

a poroučely tetě vylézt – bože! –

a jíti s nimi nazpět... V plískanici

jde ubohá tak s nimi po silnici –

víc neživa než živa – děsem chorá –

jde, ze služby jak jela ode dvora

v střevíčkách atlasových, bílém šatě

a vystřiženém ovšem vrchovatě –

plášť zůstal v kočáře – a v shonu lidu

už po kočáře ani slechu, vidu –

jde loužemi a blátem – a dešť s hůry

jí s pudrem smísen teče ze frizury –

hřmí bubny – dav se sune rozvířený –

královně laje hanlivými jmeny –

a teta chvilkou jen se dotkne čela,

zda snem to všecko, či zda sešílela

a vidiny má... Bez myšlenky, ducha –

na těle jejím niť už není sucha –

jde ztrnule – a slyší, jak se kleje –

a vidí, jak se šklebí obličeje –

a míhají se muskety a píky –

i dělo táhnou... Umlk zpěv – jen křiky

se ozývají – rakouská že zmije

přinesla časy bídy do Francie –

vším ona vinna – kde kdo zřejmě vidí,

jak ona francouzský lid nenávidí –

štve vojsko na něj, cizinu i krále –

lid nechce trpět pikle její dále –

dnes na lucerně viset musí, podlá –

jak slanečka lid roztrhat ji hodlá

a srdce psům se hodí – – také věty

se zachycují v shromený sluch tety

a nadávky všech ohavností plné,

jak žena umí jen, když ženě klne...

Tak došly do Versaillu... Proud se pění

do sálu Národního Shromáždění,

co teta stihla, v konci sil svých již,

v návalu mdloby palácovou mříž...

Versailles byl plný. Muži za ženami

s píkami přišli, noži, musketami

a radili se bouřlivě a krátce

a rozhodli, že má jít deputace

a králi říci, že je lidu třeba

volnosti plné, laciného chleba,

že lid chce míti vládce svého blíže,

a proto že má jíti do Paříže –

stráž vpustila je – v audienční síni

žen z tržnic hlouček nesměle stál nyní

v promoklých cárech – řečnicí jich tužeb

občanka byla z Venušiných služeb –

a král, ten král, ten poslouchal ji pilně

a usmíval se, hlavou kýval sdílně –

dal sliby jim – že dámy zpity cely

z paláce rozjařeně odcházely...

A zatím venku – bůh ví, jak a kudy –

se objevily vína celé sudy

a chléb a maso – dav se nedočkavě

na kořist vrhl, hýřit začal dravě,

pak těkal městem, k zámku se zas vracel,

hrozbami, kletím běsně zaburácel,

rval se stráží se, která se jen plano

bránila kolbou – mělať zakázáno

stříleti na lid... V ministerské radě

St. Priest útěk radil – došlo k svádě,

neb Necker dí, že král tu musí zůstat –

a král, ten král, jenž slyší bouři vzrůstat,

i onomu i tomu přikyvuje –

a náhle pero vzal a podpisuje

z čtvrtého srpna ono usnesení

ze schůze Národního Shromáždění

o Lidských právech – o němž papa řek,

že značí konec, též však počátek...

V jedenáct hodin v noci od Paříže

hřmot bubnů slyšán – cosi táhne blíže –

dav zarazí se – tuší nepřítele –

však jsou to gardy s Lafayettem v čele –

ah, Lafayette! – Prý táhne do paláce,

prý zadržet lid od krvavé práce –

ah, Lafayette! – Má v Paříži dnes jmeno

„general Morfeus“, neb dosvědčeno,

že klidně spal, když dav ten rozháraný

se shluk a s bubny vytah z městské brány,

a když už běsně po Versaillu řádil,

on v Paříži se na radnici radil...

A teď je tady – jako anděl spásy

do zámku kráčí – vlají jeho vlasy

i jeho šerpa – a co gardy jeho

se s lidem bratří – jistí krále svého,

že krev svou i svých gard chce spíše prolit

než ku snížení Veličenstva svolit,

že žádá jen, ty prosby deputace,

jež zároveň s ním přišla do paláce,

král milostivě vyplniti ráčí –

(a jak děl papa, body tyto značí

půl abdikace královské vší moci).

Král slíbil. Bylo právě po půlnoci.

Že teta nespala – toť zřejmo bylo.

Noc byla chladná, s oblohy se lilo,

hluk utich, lidé spali, kde kdo lehl.

Však sotva zábřesk nového dne šlehl,

bestie vstává, jme se rozhlížeti

a začne znovu řváti po oběti –

byl otvor v mříži – už jej uhlídala,

skolila stráže – hlavy napíchala

na píky svoje – a tak zuřící

se hnala ku královny ložnici.

A Lafayette – ten rek a general

v náruči svého Morfea zas spal.

Švýcarské gardy po chodbách se bily,

svým životem svou paní zachránily –

když luza zbivši je, se v pokoj vlila,

tu postel královny už prázdna byla.

A vraždilo se, loupilo a rvalo

a ničilo se, co se zničit dalo –

ta probodaná postel jako síť,

ta svědčila, co mohlo se tu dít!...

Pak probudil se hrdina dvou světů,

když hluk mu vnikl v nitro kabinetu

a komanduje samolibým gestem

vyčistit zámek. Ale celým městem

a parkem lidé rotili se, řvali:

Král do Paříže! Do Paříže, králi!

A Lafayette, muž bengalu a dýmu,

k výstupu vida moment efektnímu

zval krále, aby splnil „prosbu“ onu

a objevil se lidu na balkonu –

a král, král neblahý dal jemu ruku

a tak s ním vyšel – vzrostl řev a z hluku

hřímavěj hřmělo: Do Paříže, pane! –

a král – kýv hlavou, že se hned tak stane.

Tu Lafayette, jsa vznícen v obličeji

na balkon zve i Veličenstvo Její –

královna bleda – srdce její tluče –

dauphina rychle bere do náruče –

a vychází – a panu z Lafayettu

se zlíbilo vzít ruku její k retu

a kleknout před ní – ovšem také davu

se líbilo to – provolal jí slávu –

– Když teta semhle došla, papa zbled,

široce jaksi hledě zaťal ret

a velké slzy tryskly v oči jeho –

já prvně zřela slzet otce svého! –

Markyza teta potom vyprávěla,

jak s dvorem nazpět do Paříže jela

pod stráží lidu. Do kočáru řvali

v líc takřka přímo královně i králi

svou novou píseň. Že si v chvíli této

do města vezou svého pana veto

a paní veto. Že se změní věci,

pan nadpekař že chleba bude péci

a pekařka že bude pecny válet,

že nutno pracovat a nezahálet –

tak sloky rostly. Krátili si cestu,

tak dorazila povodeň ta k městu

a na radnici. Pan Bailly krále vítal,

obraty květné do své řeči vplítal –

jeť on jak duha, jež se vždycky zjeví,

když pomine bouř s hromovými hněvy. –

Až k samým Tuileriím krále vedli

a stále řvali. Vystoup znaven, zbledlý

a do pohovky unaveně pad

a prohlásil, že veliký má hlad –

co pak se týče funkcí rozdělení

a bytů – poroučet že nic už není –

ať každý dělá, co mu libo, jisto

a ubytuje se, kde najde místo – –

Když sněd své kuře, dal si přinést knihu

anglických dějin – našel v okamihu

a četl s napětím a vytrvale

partii onu líčící boj krále

a revoluce – – Teta ještě řekla,

že nechce dýl žít v jícnu toho pekla,

že stěhuje se, jako jiných více,

v kraj pokojnější někam za hranice.

Půl dvora prý již věci svoje balí

i četní poslanci si pasy vzali

a papa ať už také neotálí –

Leč papa řekl ostře pevně: ne.

Jen aby jela, on že zůstane.

Noc. Papa přišel. Je prý zaručeno,

že tažení to bylo nastrojeno

vévodou Orleanským! Nepopříno,

že on dal lidu peníze i víno,

pak ve Versaillu objevil se s šerem

a všech těch výstupů byl režiserem –

leč je prý sklamán: cílil trochu dále,

dav zpitý vzteklý odstranit měl krále

s rodinou celou... Když ten oheň plál,

pak ovšem kde kdo želízko své hřál:

pán z Lafayettu, páni na Radnici,

z konstituanty mnozí výtečníci –

jen dva jsou, s nimiž lze prý soucit mít:

král – oběť, vítěz – oklamaný lid.