Z DENÍKU Mlle DE T. (13. 13. srpna 1792.)

Můj sešitku, tři roky opuštěný!

Tři roky děsu, hrůzy beze změny,

že pokračovat mohu bezmála,

jakobych včera byla přestala...

Do Templu z Národního Shromáždění

převezli krále. Jako do vězení –

však královského. Dvory osvětleny

a věže lampiony ozářeny,

nad branou věnce z lipového listí –

král spokojen byl. Docela se jistí,

že přátelsky se shodl se strážemi,

hovoří, ptá se, chodí sály těmi,

o klíče, zámky, mříže zajímá se –

sklon k zámečnictví ozval se v něm zase.

I královna se zdá nést los svůj klidně:

prý s úředníky mluví sdílně vlídně,

když do pokoje vešla, rozvírala

svůj necessaire a všem jim ukázala

svůj poklad, sbírku vlásků svojich dětí,

pak ruce parfumujíc, přivoněti

jim dala k nim – a nic tam nechybí jí,

své krajky, hedbáv má jak v Tuilerii

i prsteny – a těm se strážci diví –

nábytek vzácný z růžového dříví

s sametem rudým, kuchyň znamenitou

i koupelnu jí dali náležitou –

maire Pétion snad nahradit chtěl nyní

čím provinil se... Ba, v té jedné síni

i klavír je, což královnu zvlášť blaží

a ondy hrála na něm svojí stráži

i Marseillaisu – stráže zajásaly...

Ach Bože můj... O Richarde, můj králi!