Z DENÍKU Mlle DE T. (14. 20. srpna 1792.)

Armand byl tady... Nevím, psát-li přeci,

či – hlavu v dlaních – dáti slzám téci.

Šest řádek aspoň... ano... hodně zkrátka,

vždyť prknem má být každičká ta řádka

a šest jich stačí, by z nich rakev byla,

kde bych své sny a všecko pohrobila...

My rozešli se. Dneska po večeři

se otec ptal ho, zdali ještě věří,

že toto revoluční hnutí není

Francie zkázou, zda si ještě cení

těch intencí, jež hrubou vedou masu

a podobně. A Armand k jeho žasu

prohlásil, že v tom hnutí bouři vidí,

jež, trochu drsně, ale čistí, klidí,

co věky nakupily a co hnije,

že lepší doba vchází do Francie –

a slovo dalo slovo – Armand v řeči

prohlásil slavně, čas že žádá větší

oběti nežli našich sympatií,

že prapor vlá, že bubny hlasně bijí,

a že je nutno jíti na hranice.

A on že půjde... Papa smračil líce

a suše řek, že nic mu v cestě není,

že neváže ho ani zasnoubení –

Pak Armand mluvil cos o novém čase,

o stromě, na němž právě utíná se

jen suché snětí, o válce, jež hrozí

Francii zvenčí, on že jako mnozí

chce s tornistrou jít prostě na hranice.

A ještě leccos – nevím teď už více,

ta slova na mou hlavu dopadala

jak rány kamenů – já nedýchala,

já pohnout nemohla se, slova říci,

hned všecku krev, hned ledy ve své líci.

A to byl konec. Od stolu jsme vstali.

On s otcem obřadně si ruce dali,

mně políbil ji: Buďte s bohem zatím

a ostatní vše až se zase vrátím

a vrátím-li se – a já věděla jsem,

že rozloučeni nejsme místem, časem,

leč něčím větším, že se neshledáme,

že pod nohama se mi půda láme,

a věděla-li jsem v svém žití dosud,

proč žiji, kvetu, ký mě čeká osud –

že nyní nevím. – Odešel. My chvíli

o tom a onom ještě hovořili,

vzpomínal papa, leccos uvažoval,

i plány jakés do budoucna snoval,

leč o něm zmínkou nezavadil ani.

A potom když se odebíral k spaní,

do očí se mi díval okamžení,

dal vroucnější než jindy políbení,

to bylo všecko... Teď mě pálí víčka,

je ticho kolem, ještě jen ta svíčka

plápolá trochu, žije tu a stojí

a hází němé stíny po pokoji.

A v té své hlavě slyším rány bíti,

jako když hroudy na rakev se řítí.