Z DENÍKU Mlle DE T. (16. 2. září 1793.)

Už troufáme si jenom v převlečení

vyjíti z domu na procházku denní,

tak papa šaty zahradníka nosí,

já kuchařčiny, přečasto jdem bosí,

já mívám koš a v něm dvě hlávky zelné.

A všecko je už teď tak přijatelné

a nad ničím se nikdo nezastaví –

jen život zachovat si mihotavý.

A k čemu? K čemu? Nevím. Nikdo neví.

I papa neví. Jsme už jak dva zjevy

ze žití záhrobního: nemluvíme,

náš spánek se jen na půl ucha dříme

a volně vydychnout se obáváme.

Už není přítelkyně, není známé,

buď rozprchly se, či jsou uvězněny.

I papa osaměl tu. Uzamčeny

jsou dveře bytu – kročej venku znící

nás plní hrůzou; měsíc po měsíci,

se vleče takto, rok už v tomto bytě

jak němé stíny dva se šinem skrytě.

V St. Antoine jsem dneska s otcem byla.

Nějaká žena nádobí tam myla

u kašny v shluku lidí hovořících,

mně povědoma byla: v očích, v lících

tkvěl známý výraz; ptám se papa, praví,

že měl by znát to naklonění hlavy –

v tom, jakby cítila to, hlavu zdvihla

a sotva pátrající zrak můj stihla,

pobledla, zrudla – a my poznali ji.

Madame de Lussac, známá z Tuilerií,

kdys královnina dáma, přítelkyně,

jen oči přimhouřila lehce, líně

jak sluneční svit obtěžoval by je –

nic víc. A už zas nádobí své myje

a z lidí někdo hrubě mluví na ni

a Madeleinou nazývá tu paní.

Když jsme se na to domů vraceli,

oči mě jaksi hořem bolely –

ten holý život! Tolik člověk zkusí

a v posled přec jej asi ztratit musí!