Z DENÍKU Mlle DE T. (17. 16. října 1793.)

Ruka se třese, slzy v papír kanou.

Královnu naši smutnou milovanou

já viděla dnes... Bože, naposledy!...

Na bídné káře jako přízrak bledý

tou cestou jela, kam teď všichni jedou,

zrak zmučený a hlavu časně šedou,

na zádech ruce jako zlosyn spjaté,

zástupem jela luzy vztekem jaté

za deště nadávek a kleteb, lání

ba, holemi i sápali se na ni,

co ona jenom pohled povržení

hodila chvilkou v ono pusté vření –

a jinak zřela k Tuileriím dlouze,

na okna svoje – tu jí zakmit pouze

po lících smutek, jistě vzpomínala,

co bylo kdys, a všemu s bohem dala – –

Já nesnesla víc; oči uplakané,

jsem běžela jak zvíře honci štvané

a dopadla na lůžko svoje chudé.

A na Náměstí Revoluce bude

už konec všemu... Už tu šedou hlavu

nebolí život... Bože milostivý,

jedině Tvůj soud bude spravedlivý

a dá té bědné tiché mučennici

ve slávě ráje zírat do Tvých lící!